Všechny národy – malé či velké – vznikly a obnovovaly se díky tomu, že jejich zakladatelé a ikonické postavy dokázali v příslušnou chvíli překročit omezující horizonty. Svatý Václav dokázal přesáhnout kmenové myšlení. Dokázal na vyšší úroveň vyzdvihnout, co z myšlení jeho soukmenovců stálo za přežití, a zbytek bez romantické sentimentality odložit.
Když se minulý rok ve svatováclavském týdnu nesla vzedmutá vlna protestů proti přijímání utečenců, když dobrovolníkům, kteří na srbských hranicích vyčerpaným utečencům podávali vodu a oblečení, rodinní příslušníci nadávali do „zrádců národa“, když „chrabří“ spoluobčané vyzývali naše „chrabré“ politiky, aby pokračovali ve svém „chrabrém“ boji proti dohodě o kvótách, znovu a hluboce jsem prožíval životní příběh sv. Václava a po večerech sledoval seriál F. L. Věk. V obou těchto příbězích – tak pevně vztažených k našemu národu – jsem viděl zcela jiný obraz, než který se rýsoval pod taktovkou oněch „chrabrých“. Být Čechem… být skutečným Čechem znamená mít velký rozhled, být vzdělaný, dokázat překročit obzory současné situace, posunout hranice za rozpadající se horizonty dobře známého. Být Čechem znamená být víc než Čechem. Znamená to být součástí velkého formátu, který ve Václavových dobách reprezentovalo křesťanství. Tehdy křesťanství dokázalo pozvedávat malá i velká etnika k univerzálnímu myšlení, odvracet je od jejich idiosynkrazií směrem k dílu, jejž bylo v potu tváře teprve nutné společně vybudovat! (Poslouchám-li dnes kázání některých nejvyšších představitelů české katolické církve, mám dojem, že tito příliš staří šamané již dávno přestali být křesťany.)
Tehdy i dnes je onen velký formát nesen hlavní transcendentující schopností – schopností vcítit se do druhých lidí, postavit se k nim jako ke Tváři, která nás zavazuje. Která nás vzájemně provazuje, a tím utváří naše obnovené společenství. To je největší dědictví křesťanské Evropy. Dnešní nacionalisté v takovém postoji vidí slabost „degenerovaných intelektuálů“. Je to pochopitelné. Svět nacionalistů je onou transcendentující vůlí k univerzálnímu ohrožen. Tato vůle nepotřebuje instinktivní führery, ale vzdělané lídry. Vzdělání otevírá obzory odvahy a umožňuje pustit se za hranice rozpadajícího se světa. Nacionalisté a jejich konzervativní šamané jsou však podobni Boleslavu. Velká část z nich nejsou zlí. Boleslav nebyl zlý. Byl jen zpupný a v porovnání s Václavem zoufale nevzdělaný. Naši nacionalisté a jejich konzervativní šamané jsou na tom stejně. Jejich nevzdělaná chrabrost směřuje k násilí, kterého by nakonec litovali. Podobně jako skřípě zuby musel nakonec litovat i nevzdělaný Boleslav.
Utvářet národ znamená být prodchnutý osvobozující odvahou sv. Václava. Znamená být prodchnutý vzdělanou neústupností F. L. Věka, který věděl, že přikrčené čecháčkovství nebude vyléčeno zuřivým nacionalismem. Oba věděli, že národ znamená „jít dál za hranice včerejšího“. To je odkaz sv. Václava. To je odkaz skutečných národních buditelů. To je odkaz Karla Havlíčka a Tomáše Masaryka. To je odkaz Havlův.
Odvaha odložit dnes již obnošené a zbytečné se bere tam, kde se prolíná moudrost, vzdělání a odvaha. Jak vzdálený je tento postoj od všech paranoidních strachů, které se minulé září zhmotnily do strachu z utečenců! V onom strachu nebyla ani moudrost, ani se v něm neprojevilo vzdělání, ani v něm nepůsobila odvaha. Moudré je vystavit se nárokům solidarity, protože ta zakládá sílu otřesených. Vzdělané je takové jednání, které otevírá oči. Odvaha nás učí hledět vstříc skutečnosti. Ze všech těch řečí o „odvaze čelit skutečnosti“, jichž byla ústa nacionalistů a konzervativních šamanů tak plná, zbyla jen mlha siláckých gest bez jediné náležité analýzy reálné situace světa na počátku 21. století.
Být národem není věčná výsada. Být národem se automaticky nedědí. Národ se v každé generaci znovu utváří a obnovuje. Ty skutečně velké postavy našeho národa vždy překročily rozpadající se svět včerejška, a tak zachránily hodnoty, které umožnily novou jednotu národa. Přesně tak se Češi stávali Čechy! Stali se jimi, když byli schopni překročit omezené kmenové myšlení a nechali za sebou Stodorany a další slovanské kmeny, které zmizely v prázdnotě minulého. Opět se jimi stali, když byli schopni překročit přežité středověké myšlení, a nechali tak za sebou mentalitu inkvizice a vybudovali nábožensky nejtolerantnější společnost evropské renesance. A opět se jimi stali, když nad nimi Masaryk zdvihl standartu „ideálu humanitního“, a tím nechali za sebou nevzdělané hrubiány a politické podvodníky. Dnes můžeme dokončit Masarykovu výzvu. Dnes lépe jak kdy dříve vidíme, že o humanitním ideálu není potřeba mluvit v nacionalistickém odění. Čechy se opět zrodíme, až nalezneme odvahu přesáhnout myšlení nacionalismu. Jedině takový národ má ve 21. století právo na přežití. V opačném případě se stává nádorem, který zevnitř sežere svého hostitele. Tak ostatně skončili nevzdělaní Stodorané. Nic než národ!
