Co chybí Orbánovi, Dudovi, Szydlové, Ficovi, Zemanovi, Chovancovi a dalším představitelům středoevropského politického mainstreamového nacionalistického populismu? Na rozdíl od jejich pochybného sebevědomí jim chybí skutečné vzdělání, skutečná odvaha a skutečná politická představivost.
Představte si, že žijete ve světě, kde již neexistují pojmy „národ“ ani „nacionalismus“. Nejenže tyto pojmy neexistují, ale dokonce neexistují ani potřeby, které by tyto koncepty mohly racionálně vyjadřovat. Jestliže je nutné, abyste pojmenovali alianci lidí, jež Vám a Vašemu životu poskytuje existenciální, kulturní a ekonomickou jistotu, pak jej nespojujete s nějakým vyprávěním o „národě“. Na rozdíl od našeho méně šťastného světa nebyly v tom Vašem světě takové kousky historického eskamotérství zapotřebí – zkrátka mluvíte o „společné kultuře a jazycích“, „společném prostoru“, „společných zdrojích“, „společných externalitách“, o „rozdílných zájmech a jejich vyvažování“.
Pojem „národ“, než zcela zmizel z Vašeho slovníku, si zpočátku ponechal svůj předmoderní smysl, jakému rozuměli ještě sedláci právě osvobození z nevolnictví. Protože však 19. století bylo mnohem dynamičtější než století předcházející, stal se pro Vás pojem „národ“ příliš rigidním a omezujícím, a tak jste jej postupně nahradili slovem „aliance“. Nový pojem také vyjadřoval vůli k zachování existenciálního a ekonomického bezpečí, ale byl mnohem flexibilnější, a proto se snadněji vyrovnával se setrvalou a postupně se zrychlující tendencí k propojování původně oddělených geografických a kulturních oblastí do stále komplexnějších politických celků. Tvář Evropy se tak nemusela rozpadnout na jizvy homogenních národů, nejistých nejen ve svých hranicích, ale především nejistých ve svých vizích.
Ve Vašem šťastnějším světě se historie nestala rukojmím politické propagandy. Nacionalistická historiografie či nacionalistické obsahy školního vzdělávání jsou pro Vás pojmy zcela neznámé. Přesto se u Vás s historií velice detailně pracuje jak na Akademii věd, tak v politických kabinetech i ve školních třídách. Ovšem historici, poradci politiků a učitelé sledují dějinné události a rekonstruují je do příběhů s často otevřenými konci a s více variantami možných interpretací. Tyto příběhy Vám mají vysvětlit, kde a proč se Vaše aliance nachází, kde a proč se nacházejí další aliance, ty aliance, s nimiž chcete či musíte nějak kooperovat – spolupracovat, přít se či dělit se o zdroje a externality, setkávat se a v neposlední řadě se i vzájemně kulturně a politicky prolínat.
Na rozdíl od našeho méně šťastného světa nemá ve Vašem světě primát Příběh, jež byl závazně kodifikován „národními buditeli“, aby jej pak politický establishment mohl zneužívat a proměňovat v sentimentální kýč. U Vás hraje primát příběh, díky kterému jste schopni porozumět problému, sledovat možné varianty jednání a vybírat ty cesty, které v dlouhodobém horizontu maximalizují Vaše šance takovým způsobem, abyste na sebe nestrhli nespokojenost a hněv ostatních jednotlivců či aliancí.
Protože si to vyžadovala historická situace, v níž jednoduché příběhy o „souboji dobrého a zlého národa“ nevedly k ničemu, bylo nutné Vaše občany učit již od dětství účinnému vyjednávání vlastních zájmů a následné kontrole vyjednané dohody. Tato demokratická hra se kupodivu ukázala být daleko více zajímavá a daleko více vzrušující, než báchorky o chrabrém národě. Občané Vašeho šťastnějšího světa se tak odmalička učí zbavovat nebezpečné a násilné magie sentimentálnosti a nahrazovat ji emocionálně ukotveným racionálním jednáním.
Ve Vašem šťastnějším světě jste „chladný“ univerzalismus osvícenství dokázali zlidštit spřízněností místa, kultury a jazyka, aniž byste tyto „teplé“ rysy nechali „přehřát“ do nacionalistických historek o „výjimečnosti rasy“, „výjimečnosti národa“ či „apriorním právu na půdu a bohatství druhých“. Proto byla Vaše aliance vždy z principu otevřená jinakosti. Podařilo se Vám to právě z toho důvodu, že jste společný domov, kulturu a jazykovou spřízněnost podřídili moderním demokratizačním principům, které určují fungování Vašich institucí. Jsou to tyto instituce, jež otevírají jedinečnost místa, kultury a jazyka větším perspektivám a širší zodpovědnosti. Jsou to tyto instituce, které propojují domov a dálavu.
V takové situaci si Vám ani netroufám vyprávět příběhy, které se v našem méně šťastném světě skutečně udály a ještě stále dějí. Příběhy násilí, mrzačení a genocid, jež mají stejný kořen a v nichž jsou ostudně namočeny také všechny národy Evropy.
Jistě mi můžete namítat, že si zde zahrávám s paralelní historií a že žádný takový šťastný svět nikdy neexistoval a existovat nebude. V takovém případě bych Vám ale měl připomenout, že paralelní historie zde nejsou od toho, abychom prostřednictvím nich předstíraly, že zde takový svět byl či bude. Pomocí nich se osvobozujeme od zaběhaných a již vyžilých forem myšlení, dosahujeme svobodu politické představivosti, a tím tvoříme prostor pro novou životaschopnou vizi. Právě takovou vizi v dobách hlubokých proměn potřebujeme ze všeho nejvíce.
Dnes se nacházíme v době přechodu od éry nacionálních států ke státům z principu nenárodních. Ať si vyprávíme jakékoli útěšné nacionalistické zkazky, tuto situaci nezměníme. V době přechodu se dá dělat jediná rozumná věc – na změnu situace musíme inteligentně zareagovat! To ale také znamená, že musíme mít politickou reprezentaci, jejíž vize se opírají o faktické znalosti a jsou doprovázeny skutečnou odvahou.
To, co chybí Orbánovi, Dudovi, Szydlové, Ficovi, Zemanovi, Chovancovi a dalším představitelům středoevropského politického mainstreamového nacionalistického populismu, je skutečné vzdělání, skutečná odvaha a skutečná životaschopná politická vize. Svými činy a populistickými gesty otevírají dveře obstarožním nacionalistickým přízrakům, jaké na Slovensku reprezentuje Marian Kotleba, v Maďarsku Jobbik, v Polsku pravicová ultrakonzervativní verze katolicismu a v Čechách Tomáš Vandas a další „zachránci národa“, přičemž předstírají, že s nimi nemají nic společného. Mají!
Bohužel s nimi mají společné to nejdůležitější! V tom opravdu podstatném jsou stejně nevzdělaní, stejně zbabělí a stejně omezení! Nevysvětlují a nevzdělávají své občany, nepředkládají životaschopnou vizi a neargumentují v její prospěch. Naopak vyprávějí vyčpělé nacionalistické zkazky a využívají politického zmatení, malého rozhledu a strachu svých voličů k tomu, aby byli opětně zvoleni, a udrželi si tak svoji moc. V tom není rozdílu mezi údajně pravicovými Orbánem a Dudou a údajně levicovými Zemanem a Ficem.
