Nedávno jsem napsal Otevřený dopis Radě pro výzkum, vývoj a inovace, vyvěsil jej na svém blogu a rozeslal některým ze svých kolegů. Poté jsem napsal toto pokračování. Zatímco na první Dopis jsem od svých kolegů dostal většinou pozitivní reakce, na druhý se mi sešly tři reakce, které mě donutily zamyslet se nad formou mého "tažení" proti RIVům a systému akademického dohledu, který reprezentují. Jedna z reakcí se vracela k mému přirovnání, které výzkumné a vzdělávací instituce charakterizovalo jako pracovní lágry. Doslova v ní stálo: "Máte poněkud bláhové představy o pracovních lágrech. Já jsem totiž generace, která takové věci zažila, a věřte mi, Arbeitslager vůbec ale vůbec nebyl jako práce na grantu." Další dvě zpochybňovaly zjednodušenou "bojovou" linii "my - ctnostní a pracovití vyučující a vědci" a "oni - zlé Centrum moci". Profesor Štys mi napsal: " ...předem bych chtěl říci, že s popisem stavu věcí souhlasím. Ovšem nesouhlasím s popisem příčin ani hybatelů problému... musím říci, že především si tento problém způsobili vědci sami, částečně též pod vlivem chování světové vědecké komunity obecně, z nejž si vybrali to nejhorší....To akademická komunita nastoupila cestu k dobrovolnému otroctví - tedy spíše úprk k němu. A důvody najdete v posledních odstavcích mého projevu na akademickém sněmu."

V této druhé verzi původního blogu se pokusím napravit především neadekvátní metaforu pracovních lágrů. Musel jsem uznat, že je to příměr zavádějící. Sice efektní, ale věcně nesprávný a necitlivý k těm, kteří tuto zkušenost mají či se dotkla jejich nejbližších. Bojovou linií My x Oni zatím ponechám s tím, že bych se jí rád věnoval v některém z dalších blogů na toto téma. A zároveň prosím čtenáře o jistou shovívavost v této záležitosti a naopak je vyzývám, aby mi napsali informace a další indicie, které by mi pomohly rozklíčovat, kdo tedy stojí za vznikem "kafemlejnku" a kdo z něho vlastně má prospěch. Jelikož poctivá věda, poctivá výuka na to doplácejí. 

Začněme popisem současného stavu a také popisem zatmění mysli, které způsobilo, že jsme se do něj nechali zavléct. Je třeba lidem náležitě nasvítit mechanismy, které nyní ve vzdělávacích a výzkumných institucích, a především to, jaké negativní dopady za sebou nechávají.

Ve svém Dopise jsem použil dvě metaforické formulace. Napsal jsem, že radní chtě nechtě museli se svým zvolením také převzít „mentalitu permanentního dohledu a kontroly“, kterou vytvořily a v chodu udržují české vlády, a že tato mentalita zákonitě proměňuje vzdělávací a výzkumné instituce na instituce s „mentalitou pracovních lágrů“. Místo druhé metafory z důvodů, které jsem zmínil výše, budu raději používat metaforu odlišnou: "mentalita robotárny". Obě obrazné figury: "mentalita permanentního dohledu a kontroly" a "mentalita robotárny" utvářejí dvojobraz, který dle mého názoru vcelku přesně popisují současný stav.

 

Mentalita permanentního dohledu a kontroly

Podstatou první části dvojobrazu je zjevný fakt, že se vytvořila a neustále se utužuje čistě pyramidální struktura moci, v níž dohled a kontrola je distribuována jednosměrně pouze ve vertikální linii od vrcholu pyramidy ke vzdělávacím a vědeckým institucím. Struktura má jedno polymorfní Centrum (ministerstva, Radu a jejich úředníky). To v podstatě bez jakýchkoli odborných diskuzí určuje, co je to "vědecký výkon" a jak se bude vykazovat a kontrolovat. Tato struktura se tak snadno rozšířila také proto, že "vědecký výkon" je systémem škrtů a finančních „odměn“ navázán na způsob financování. Institucím se již téměř deset let výrazně zkracují rozpočty až na minimální provoz, a jsou tedy závislé na „odměnách“ za výkon – dostávají se tak do kleští ekonomického diktátu. Informace o rozpočtu a hodnocení výkonu byly institucím více méně pouze oznámeny. Vezměme si pro dokreslení konkrétní příklad univerzit. Státní úřad postavil univerzity před hotovou věc. Univerzity sice mohou protestovat a vyjednávat – např. prostřednictvím České konference rektorů. Ovšem jak se zdá, zmíněný orgán není v této i v dalších záležitostech politicky dostatečně jednotný či silný na to, aby mohl něco změnit nebo ovlivnit. Proto univerzity postavily před hotovou věc fakulty, fakulty katedry a katedry své členy.

Kontrola a na ni navázané finanční ohodnocení na všech úrovních vyžaduje významné posílení kontrolních mechanismů. Tedy posílení úřednické práce a úřednických míst. Přestože si nárůst úřednických míst svým rozhodnutím vynutilo Centrum, jejich finanční zabezpečení hradí ze svých neustále se zkracujících rozpočtů univerzity, potažmo fakulty. Náklady na kontrolní činnost stát z velké části a bez mrknutí oka přesunul na univerzity. Tak si univerzity financují vnucený aparát, který – jak níže uvidíme – prostředí univerzit dokonale rozkládá.

Pyramidálně organizovaná struktura moci je výhradně totalitní strukturou. Kdokoli se ozve zdola, není a z principu ani být nemůže vyslyšen. I kdyby si členové kateder stěžovali T-zástupcům (nejnižším kontrolorům na úrovni kateder), ti referentům na fakultní úrovni, ti zase referentům na úrovni  univerzitní, ti svým univerzitním nadřízeným, nadřízení rektorům, ničeho nedosáhnout. Vše se stejně zastaví, protože Konference rektorů zatím nedokázala tento stav ani náležitě a hlasitě pojmenovat, ani mu účinně čelit. Navíc tento systém nemá žádné paralelní bottom-up mechanismy. Tedy mechanismy, které by se utvářely a fungovaly směrem zespoda nahoru, a které by tak umožnily kritiku systému a byly zároveň platformou pro vyjednávání alternativního řešení. Jelikož takové mechanismy neexistují a jelikož zpětná vazba po linii členové katedry až rektoři není účinná, zpětná vazba neexistuje. Lidé jsou otrávení a už si ani nestěžují.

 

Mentalita robotáren

 A nyní se dostáváme k druhé části dvojobrazu. Prostředí univerzit se chtě nechtě tomuto systému musí dlouhodobě přizpůsobovat. Již několik let je totiž sledována „kvalita“, která paradoxně vytváří podmínky pro rozšiřování nekvality! Rozpočty univerzit jsou seškrtány na ten nejzákladnější provoz a na zcela minimální ohodnocení pracovníků, a proto si univerzity musí zajistit co nejvíce finančních prostředků, jež jsou generovány sledováním a kontrolou tzv. "vědeckého výkonu". Všichni přinejmenším tuší, ne-li dokonce ví, že není možné produkovat kvalitní vědeckou činnost jak na běžícím pásu. Protože se však nemohou této ideologii postavit (viz výše), stávají se konformními se systémem. Je tedy nutné dělat RIVy a dostat externí finanční podporu z velkých grantů.

Nic proti vědě a grantům! Ovšem ty nemohou nahradit financování základního provozu institucí, včetně jejich základního provozního vybavení a slušných platů pro jejich zaměstnance. V  evropských zemích, kde problematiku vědy, výzkumu a vzdělávání berou vážně, se jedná o peníze „navíc“. V české republice jsme přijali tvrzení, „že si na sebe musíme vydělat“. Pod tlakem ideologie vlád, které nás strašily dluhem, šetřením, škrty atd., jsme přistoupili na falešnou hru, že dostáváme víc, než si zasloužíme. A tak se peníze „navíc“ staly nutnou inherentní součástí rozpočtu univerzit, fakult, kateder.

Stalo se tak samozřejmým to, co samozřejmé nebylo a být nemá! Přijali jsme v podstatě to, že jsme příživníci a musíme si na sebe vydělat způsobem, který nám svrchu vnutilo Centrum. Ovšem problém nespočívá primárně v nedostatečně kvalitním vysokém školství či špatně fungujících výzkumných institucích. Jestliže vysoké školy a výzkumné instituce nedosahovaly úrovně špičkových pracovišť ve světě, pak to bylo dáno dlouhodobým vývojem a historickými okolnostmi a žádné radikální škrty k řešení tohoto problému nemohly pomoci. Tyto instituce naopak potřebovaly ke své restrukturalizaci a přesměrování dostatečnou podporu. A tato podpora měla na každém typu instituce vybudovat odlišné mechanismy, odlišné způsoby práce a odlišnou vnitřní proměnu. Jinak se měly restrukturovat výzkumné instituce, jinak právnické fakulty, jinak pedagogické fakulty, jinak fakulty přírodovědného zaměření, jinak zase fakulty technické atd. atd. Pod vlivem politiky českých vlád však došlo k přesnému opaku! Vytvořil se monolitní systém hodnocení „kvality“, který vzdělávací a výzkumné instituce proměnil na monolitní a nefunkční hmotu bez jasného zaměření cílů jednotlivých institucí a bez směřování ke skutečné kvalitě.

Jinak řečeno v době, kdy tyto instituce měly obdržet výraznou systémovou a finanční podporu, dostalo se jim škrtů a slov o sledování „kvality“, jež systémově podporuje a rozšiřuje nekvalitu. Problém tedy byl a stále je v iracionálním postoji vlád. Ty totiž jedním dechem chtěly podporovat vzdělání, vědu a výzkum a zároveň snižovaly rozpočty kapitol, jež tyto hodnoty mohly generovat. Podíváme-li se na vládní rozpočty, pak zjistíme velice zvláštní věc – k zásadním škrtům ve vědě a školství začalo docházet v době, kdy se začalo mluvit o sledování „kvality“. To samozřejmě říká mnohé o tom, co si pod „kvalitou“ vládní úředníci představují. „Kvalitou“ se začalo rozumět především sledování tzv. „vědeckého výkonu“ definovaného prostřednictvím RIVových (dříve RIPových) bodů. A to je tak zvrácené zúžení pojetí kvality, že to musí nést a také nese téměř výhradně negativní důsledky.

Dělání RIVů a dostatečný počet velkých grantů se tedy staly nedílnou součástí rozpočtů kateder, fakult, univerzit. To se projevuje naprosto zhoubně a rozkladně. Stále více a více sílí tlak na to, aby každý člen katedry měl ročně výkon alespoň 3–5 RIVových hitů (tzn textů či jiných výstupů, které generují příslušné body) – tzn., aby každý člen katedry uveřejnil v odborných časopisech alespoň 3–5 původních, vědecko-výzkumných textů. (Počet bodů se pod tlakem ekonomického tlaku a mentality permanentního dohledu neustále zvyšuje, takže za dva roky to může klidně být 5–8 hitů = textů.) Taková produkce je samozřejmě nesmyslná. Tolik kvalitních textů s obsahem, jenž je pro vývoj vědy významný, může vyprodukovat pouze ten, kdo sklízí plody své mnohaleté práce a uzavírá jedno úspěšné období. Často je tomu tak díky skutečnosti, že mu jeho instituce umožnila těch několik let intenzivní práce soustředit právě k jednomu cíli – a to i přes všechno bloudění a tápání. Takového výkonu je člověk schopen pouze tehdy, když je zproštěn velké části dalších povinností – například výuky či inovace výuky. Jinými slovy, požadovaný výkon mohou podávat pouze někteří a pouze v určitých obdobích. Pokud je ale takové „dojení vědy“ systémově vynucováno, pak se tomu prostředí institucí a mentalita pracovníků musí přizpůsobit. Většinou tak, že se publikují polotovary a poloplagiáty, popř. se vydává za vědecky hodnotné texty takové, které jimi ze své podstaty nejsou.

Když o těchto textech říkám, že se v podstatě nejedná o vědecké výzkumné texty, nemám tím na mysli, že to nejsou texty důležité a hodnotné. Naopak. Každé odborné či vzdělávací společenství, každá vědecká komunita potřebuje texty a myšlenky, jež tvoří zrcadlo jejich fungování: zprávy, informace, recenze, učební texty, zamyšlení, inovativní myšlenky, nápady jak dál rozvíjet obor či společenství. Ovšem tento typ textů je pro sledování toho, co se vydává za „kvalitu“, naprosto nevýznamný. A tak mentalita permanentního dohledu nutí všechny zúčastněné, aby přesně tento typ textů – tak důležitý pro vnitřní obnovu a rozvoj oborů a společenství – přestali produkovat, popř. aby je neústrojně maskovali nějakým pseudovědeckým pseudovýzkumným obsahem. Tak se vše slévá do šedivé řeky tzv. „studií“ (odborných výzkumných recenzovaných textů), do níž je zahrnuto mnohé, co tam fakticky nepatří, a v níž tak zaniká to skutečně vědecké a výzkumné. A i to málo skutečně vědeckého a výzkumného je oslabeno tím, že pod tlakem publish or perish (publikuj, nebo zhyň) jsou odborné veřejnosti prezentovány nedodělky.

Trochu jiným a přece podobným způsobem destruují vnitřní prostředí vzdělávacích institucí i velké granty. Všem vedoucím pracovníkům od rektorů až po vedoucí kateder nezbývá nic jiného než přijmout jako samozřejmost, že peníze z grantů jsou součástí rozpočtu univerzit, fakult, kateder. Při takto vynucené masifikaci grantových žádostí a masifikaci správy probíhajících grantových projektů, je nutné vytvořit dostatečný aparát grantové podpory na univerzitách i fakultách. Počet zaměstnaných úředníků na referátech grantové podpory a ekonomických referátech stále narůstá. A opět jsou tato místa placena z rozpočtů univerzit / fakult. Tak se vytváří malström nutnosti, který z univerzit a fakult činí rukojmí a žene je do situace podobné té, jež se v ekonomickém prostředí začal nedávno nazývat „závod ke dnu“. Aby fakulty a univerzity zvládly žádosti o grantové podpory a správu grantových projektů, musí ze svých peněz posilovat úřednický aparát, aby jej ale následně uživily, musí žádat o stále více grantů a také stále více grantů obdržet. To opět vyvolává nutnost dalšího posílení úřednického aparátu, které následně opět vyvolá nutnost navýšit počet grantových žádostí a výši získané grantové podpory. Pokud se to náhodou nepovede, bude se muset škrtat a ještě znásobit tlak na získávání grantů. Tímto způsobem se systémově utváří začarovaný kruh, jehož otáčky se zrychlují ad absurdum.

Opět se tlak přesunuje na nejnižší úroveň. Onen iracionální masivní tlak na dobývání dalších a dalších grantů se přesouvá na úroveň kateder a jejích členů. Proto na poradách jejich kolegií stále častěji slyšíme: „Podívejte se, končí nám grant, musíme se podívat po nějakých výzvách a získat nějaký nový grant. Pokud nebudeme mít na katedře aspoň dva granty, pak nebudeme mít na knihy, kardridge, papíry a samozřejmě na odměny.“ Ono slovo „nějaký“ („po nějakých výzvách“, „nějaký nový grant“) dokresluje jak je systémově forma a vypočítavost nadřazována obsahu grantových projektů a kvalitě jejich výstupů. Samozřejmě toto nové stachanovské hnutí, vede pouze k tomu, k čemu vede každá nesmyslná a špatně organizovaná práce. Dochází k devalvaci práce, v tomto případě k devalvaci výuky i výzkumu. Jestliže musíte dělat RIVy a zároveň mít na katedře alespoň dva velké projekty, pak přirozeně nemáte čas ani na poctivý výzkum, ani na inteligentní rozvoj pracoviště, ani na poctivou výuku. Všude se proto rozmáhá práce pouze „na oko“, šlendrián a prostředí, v němž se nejvíce daří podvodníkům. A co víc, všichni se stáváme spoluviníky, protože se tohoto šlendriánu a podvodu musíme vědomě účastnit. A to je také důvod, proč nikdo nemá odvahu zvednout hlavu a říct: „Jen se podívejte na tu spoušť!“

Kdybychom se totiž jako jednotlivci odmítli účastnit tohoto mechanismu umanutého a bezesmyslného „přivydělávání“, pak se stáváme „parazity“. Tedy těmi, kteří nedělají „vědecký výkon“ a nepřinášejí peníze do rozpočtů univerzity, fakulty, katedry. Takových parazitů se systém mentality permanentního dohledu – vedený svojí pokřivenou racionalitou – dříve či později musí zbavit: „Nedojíš vědu, běž!!“

Jestliže pracujete ve dvou až třech velkých grantových projektech, děláte RIVy a ještě se snažíte z jakéhosi nepochopitelného pocitu odpovědnosti plnit své hlavní povinnosti (jejichž kvalitu paradoxně nikdo nesleduje a fakticky ani nevyžaduje): tedy jestliže se snažíte dělat skutečnou vědu a dobře učit, pak Vám povinnosti výrazně omezí životní prostor, vezmou Vám možnost se zajímat o to, v jakých podmínkách žijete, a aktivně se účastnit na jejich proměně, nemáte čas na zkoumání, bloudění a nacházení, jedete pouze v kolejích, které Vám byly předem nalajnovány, a nakonec se Vám povinnosti převalí přes hlavu do Vašeho soukromého času, do času, který máte pro svůj osobní a profesní rozvoj, pro svůj odpočinek, pro svou rodinu. Samozřejmě že v takové situaci to první, co vyčerpaný člověk přestane dělat, je poctivá věda a poctivá výuka.

A zde se dostáváme k podstatě mentality robotáren. Robotárny nemusejí být vyznačeny v prostoru svými zdmi. Ať už se systém, který zajišťuje "dojení vědy" tím, že principiálně mění pracovní prostředí, ustavil vědomě či nevědomě, vyučující a vědce obrazně řečeno zbavuje prostoru k volnému a přirozenému pohybu – tedy ke zkoušení, hledání, tápání a nalézání. Sešněrovává je nesmyslnými pravidly, které mohou generovat pouze nekvalitu a šlendrián. Tomu samozřejmě nezabrání ani 1., ani 2., ani 3. pilíř sledování kvality prostřednictvím Oborových a verifikačních a hodnotících panelů a Expertních panelů. Protože ty jsou systémově navázány na totalitní strukturu vynucování "vědeckého výkonu", který primárně vede k nekvalitě výstupů.

A přesně toto by mělo zajímat i lidi, kteří nepocházejí z akademické sféry. I jim se totiž mění skutečný život na sérii potěmkinovských vesnic. Protože to, jak bude vypadat vzdělávání a poctivá věda, významně ovlivní, v jakém světě budou žít.